Přijetí

Jediným problémem smutku, zoufalství, hněvu, beznaděje, úzkosti, strádání, soužení je to, že se jich chcete zbavit. To je jediná překážka. Budete s nimi muset žít. Nemůžete jen tak utéct. Jsou samy o sobě situací, v níž se život musí integrovat a růst. Jsou to výzvy života. Přijměte je. Jsou požehnáním v převleku. Pokud před nimi chcete utéct, pokud se jich chcete nějak zbavit, potom vzniká problém – protože pokud se něčeho chcete zbavit, nikdy se na to nedíváte přímo. A potom se ta věc před vámi začíná skrývat, protože ji odsuzujete; potom se ta věc přesune hlouběji do podvědomí, skrývá se v nejtemnějším koutu vaší bytosti, kde ji nemůžete nalézt. Přestěhuje se do základů vašeho bytí a tam se skrývá. A samozřejmě, čím hlouběji jde, tím víc problémů způsobuje – protože potom začíná působit z nejskrytějších koutů vašeho bytí a vy jste naprosto bezmocní.

Takže zaprvé: nikdy nepotlačujte. Zaprvé: cokoli, co se děje, se prostě děje. Přijměte to a dovolte tomu přijít – dovolte tomu, ať to před vás předstoupí. Ve skutečnosti, říct jenom „nepotlačujte“ nestačí. Pokud dovolíte, rád bych řekl, „Zpřátelte se s tím.“ Cítíte se smutní? Zpřátelte se s tím. Mějte s tím soucit. I smutek má své bytí. Dovolte jej, obejměte jej, buďte s ním, vezměte ho za ruku. Buďte přátelští. Zamilujte se do něj. Smutek je krásný. Není na něm nic špatného. Kdo vám řekl, že je špatné být smutný? Ve skutečnosti jen smutek vám dává hloubku. Smích je mělký, štěstí sahá sotva pod kůži. Smutek prostupuje až do samotných kostí, až na vaši dřeň. Nic nejde tak hluboko jako smutek.

Tak se nebojte. Zůstaňte s ním a váš smutek vás vezme do vašeho nejvnitřnějšího jádra. Můžete se na něm projet a dozvíte se tak pár věcí o svém bytí, které jste předtím nikdy nevěděli. Tyto věci mohou být odhaleny jedině ve stavu smutku, nemohou být nikdy odhaleny ve stavu štěstí. I temnota je dobrá, i temnota je božská. Nejen den patří Bohu, noc je Jeho také. Tento přístup nazývám náboženský.

Osho 

Proč úsměv Hessova Siddhárty tak zlatě září

Góvinda mlčky naslouchal.
"Proč jsi mi vyprávěl o tom kameni?" ptal se po chvíli váhavě.
"Nebylo to bez záměru. Anebo jsem to možná mínil tak, že miluji právě kámen a řeku a všechny ty věci, které pozorujeme a od nichž se můžeme učit. Kámen mohu milovat, Góvindo, a také strom nebo kousek kůry. To jsou věci, a věci je možno milovat. Ale slova milovat nemohu. Proto pro mne nauky nic neznamenají, nemají tvrdost, nemají měkkost, nemají barvy, hrany, pach, chuť nemají nic než slova. .........

Číst dál: Proč úsměv Hessova Siddhárty tak zlatě září

Trauma a samoregulující mechanismy organismu

Každá bytost (člověk i zvíře) má v sobě samoregulující mechanismy, jimiž se snaží nastolit rovnováhu systému. Lidský mozek, kterému se často říká trojedinný, sestává ze tří ucelených částí. Ty jsou obecně známy jako plazí mozek (instinktivní), limbický systém (emočné) a neokortex (racionální). U zvířat se ony samoregulující mechanismy odehrávají zcela přirozeně a především rychle (protože instinktivně). Člověk má v tomto případě stíženou situaci, protože u něj dominují emoce a rácio. Příklad: Antilopa je dostižena predátorem. Padá k zemi - vzdává se blížící se smrti. A to i tehdy, když ještě není raněná. Nehybné zvíře nepředstírá smrt. Instinktivně vstoupila do změněného stavu vědomí, do kterého v okamžiku bezprostředně hrozícího nebezpěčí upadají všechny savci. Fyziologové o tomto stavu mluví jako o reakci "znehybněním" nebo "zamrznutím". Pokud by se stalo, že by nebezpečí pominulo, antilopa doslova setřese zbylé následky zmrazení a opět získá plnou kontrolu nad svým tělem. Vrátí se do normálního stavu jako by se nic nestalo. U člověka by tomu díky dispozicím neokortexu nebylo. Zmrazenou energii většinou nedokáže vybít a vzniká trauma, které provází celá řada nejrůznějších symptomů - od běžných fyziologických problémů k psychickým obtížím (úzkost, deprese apod.) či psychickým nemocem.

Číst dál: Trauma a samoregulující mechanismy organismu

Michael Talbot; Vesmír jako hologram

V roce 1982 došlo k zajímavé události. Na univerzitě v Paříži provedl výzkumný tým vedený fyzikem Alainem Aspectem experiment, který by se mohl stát jedním z nejvýznamnějších experimentů 20. století. Jenomže z večerních zpráv jste se o něm určitě nic nedozvěděli. A pokud nemáte ve zvyku číst odborné časopisy, tak jste pravděpodobně asi nikdy neslyšeli jméno Aspect, ačkoli jsou zde i tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
Aspect a jeho tým přišli na to, že za jistých okolností jsou subatomární částice, např. elektrony, schopny okamžitě komunikovat mezi sebou navzájem a to bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. Je lhostejné, zda je od sebe dělí 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů.

Číst dál: Michael Talbot; Vesmír jako hologram

Carpe Diem vol.3 / „A teď už vážně k věci...“

Publikováno v internetovém časopisu Kafe č. 3

Ráda se ohlížím za sebe, protože zpětná reflexe s patřičným časovým odstupem není nikdy od věci. Ohlédnu se záměrně „nahlas“: když si přečtu první svůj článek této rubriky, nutí mne k jemnému pousmání přítomná až urputná snaha se k tématu postavit „jak se sluší a patří“. Jde o pokus jakéhosi bilancování možná i vcelku zbytečného, protože s uvedenými „položkami“ jsme každý denně ve styku. V druhém článku se stavím na přesně opačný pól ve snaze udržet balanc. Negativně se vymezuji vůči pokusům vnést do dané otázky jasno přetřásáním informací, ať už více či méně známých, pokouším se vyhnout suchému teoretizování, přetnout kruh a postavit se přímo do jeho středu. V obou dvou případech jsem se snažila, sama sobě úkolem, říci něco... něco „opravdu vážně k věci“. K něčemu, k čemu se dá pouze zplna hrdla se smát nebo mlčet. A nebo je možné říci téměř cokoliv... Téměř cokoliv, tak nezměrně široký, poddajný a vstřícný je život, nemáme-li v úmyslu jej odborně tématizovat, nasazovat si cvikr, abychom vypadali dostatečně vážně a přesvědčivě, nýbrž jej svobodně a nenuceně žít.

Číst dál: Carpe Diem vol.3 / „A teď už vážně k věci...“