Buďme opět dětmi

Každý byl kdysi dítětem. Zvídavým, spontánním, bezstarostným, plným živosti a hravosti s dychtivýma, dokořán otevřenýma a žasnoucíma očima. Každý okamžik byl pro ně novým. Každá vteřina. Nepřemýšleli jsme, nespekulovali, nehodnotili, neposuzovali. Prostě jsme přijímali. A byli. Naplno, tady a teď. Všechno to bylo totální. Žádná budoucnost, žádná minulost. Věci neměly předem daný účel, zato měly svůj fascinující příběh, měly svůj účinek, byly magické. A chci říct, právě teď – ne byly, ale stále jsou! Ten svět, náš svět, svět dítěte v nás je stále zde. Naše sny, fantazie, hravost, touha objevovat neznámé, žít naplno... žít zázrak. Svět JE zázrak. Ježíšova slova „Buďte jako děti, těm patří království Boží“ mají stále hluboký smysl.buďme opět dětmi obr do textu

Když se dívám do očí lidí, na jejich tváře, mluvím s nimi... ne vždy, ale často jsou chvíle, kdy to dítě v nich vidím. Většinou je velmi smutné, zanedbané, opuštěné..., ale stále toužící po onom zázraku, kterým život je. Ten strhující, fascinující, lákající do svých magických hlubin.  A jsou okamžiky, kdy se dítěte v lidech dotkne paprsek naděje, že si ho všimnou. Jsou to ty, „nejobyčejnější“ okamžiky, kdy na „sebe zapomeneme“. Kdy přestaneme přemýšlet a spekulovat. Když nás něco vytrhne z každodenní rutiny, z našich návyků, mechanického chování, kdy „víme“, co bude a proč, totiž ze zdí vězení, které jsme kolem sebe pilně postavili.  Každý tyto okamžiky zná, jen na ně většinou vždycky rychle zapomene a vrátí se zpět mezi mříže svého vězení.

Rozpomeňme se. Teď. Zastavme se. Rozhlédněme se kolem sebe. Hmatejme kolem sebe svýma očima. Těma vnitřníma, vnějšíma. Svítí slunce? Nechme sklouznout jeho paprsky na své řasy, pod víčka, zadívejme se pod nimi, až se objeví takové ty barevné, lihotající tečky... Vidíte je také? Zadívejme se do tmy...co tam je? Co je tam PRÁVĚ TEĎ? ZKUSME CHVÍLI NEVĚDĚT. Měsíc, hvězdy... je to opravdu vše tak běžné, všední, něco, co nestojí za zastavení v tichém údivu před Neznámem? Nebe... Tak málo se na nebe díváme. Myslíme jen na počasí. Známe jen dobré a špatné počasí. Ale už nerozpoznáváme všechny ty jeho jemné odlišnosti ... , jak neustále, každým okamžikem oblaka vznikají, rozpínají se v podivuhodnou krajinu  a opět zanikají. V tento den, právě teď je počasí tak jedinečné!!! Nikdy se už nebude opakovat. Obloha již nikdy nebude taková, jako je právě teď. Nechme k sobě proniknout to zvláštní, dech zastavující mrazení v pocitu, že dnešek může být zároveň i posledním dnem našeho života. Může... Připusťme si to. Co je tedy TEĎ „to“, na čem nám opravdu záleží? Kariéra? Zítřejší nákup? Zimní pneumatiky? Dovolená v Alpách? To, co je zde, kde právě v tuto chvíli jsme, je v pravdě to jediné, co skutečně máme. Jediné. „Tam“ si sebou nic nevezmeme. Ale pokud dokážeme být takto „nazí“, zranitelní a otevření stejně jako dítě, máme ten nejvzácnější dar; vrátili jsme se domů, do svého opravdového domova, k sobě, do světa hojnosti a čisté radosti. Do života, kde jsme svobodní, a kde je cokoliv možné.  Kde se děje zázrak, jménem Život.
Z celého srdce si přeji, aby každý a jeden z nás našel cestu k tomuto místu v sobě, aby našel oči svého dítěte a spočinul v oné laskavé náruči, která je zde pro nás stále otevřená...